Lanškrounská kotlina byla porostlá podhorským pralesem. Žádná zemská stezka tudy nevedla, snad podél Moravské Sázavy přes Třebovské sedlo a dále podle Třebovky až k Tiché Orlici bylo spojení mezi Moravou a Čechami. Nějaké osídlení mohlo být již v první polovině 13. století v prostoru Damníkova a Lukové. Osídlení Lanškrounské kotliny bylo dokončeno až po roce 1250 za vlády českého krále Přemysla Otakara II., syna krále Václava I.
Podnětem k zahájení osídlování bylo dle historické literatury postoupení Mikulova Vilémem z Drnholce Jindřichovi z Lichtenštejna. Za to mu byla poskytnuta k osídlení krajina podél Tiché Orlice, pozdějšího hradu Lanšperka a lanškrounská kotlina.
Osídlením byli pověřeni Vilém z Drnholce a jeho synové Heřman a Oldřich. Po vybudování hradu Lanšperka, městeček Lanškrouna, České Třebové, Jablonného a Ústí nad orlicí a základní sítě sídlišť páni z Drnholce z tohoto území odcházejí. Heřman na Rychnovsko, kde se usadil a založil rod pánů z Rychnova. Oldřich se vrátil do královských služeb a před rokem 1263 se stal královským purkrabím ve Znojmě.
Lanškrounská kotlina byla zřejmě osídlována ze zaniklého sídliště či hradu Kroteful na soutoku Lukovského potoka s moravskou Sázavou. Odtud se podél toku Moravské Sázavy, Třebovky a Tiché Orlice šířilo osídlování krajiny. Město Lanškroun bylo za přispění Oldřicha z Drnholce založeno na zeleném drnu.
Do nově vzniklých sídlišť proudili osídlenci z přelidněných vnitřních Čech, z Braniborska, Flander a Slezska. Vedoucí těchto skupin byli tzv. lokátoři. Ti měli zkušenosti se zakládáním sídlišť a po nich pak byly některá vzniklá sídliště – později vesnice pojmenovány.
Tímto způsobem bylo založeno sídliště v povodí Třešňovského potoka, které bylo pojmenováno po vedoucím skupiny osídlenců.Ten se jmenoval Johan(Jan).Postupně se konstitující vesnice pak byla pojmenována na Johnsdorf (Johanova ves).Později,v druhé polovině 15.století, se rozdělila na dvě samostatné části.Horní a Dolní Třešňovec.Po dokončení základního osídlení Lanškrounského kotle v průběhu 60.let 13.století bylo celé toto území, včetně území v okolí hradu Lanšperka, vráceno zpět do vlastnictví krále Přemysla Otakara II. Později se stává majetkem jeho syna českého krále Václava II.(1283 – 1305). Ten v roce 1285 tuto osídlenou krajinu (lanšperské panství) ještě s dalšími majetky daroval Závišovi z Falkenštejna a jeho synu Ješkovi.
Roku 1292 král daroval část území v okolí Lanšperka a Vysokého Mýta klášteru na Zbraslavi, který v tomtéž roce založil Lanškrounsko včetně Třešňovce prozatím zůstalo v majetku krále.Darované majetky klášteru asi nestačily a tak Václav II.vydal v roce 1304, rok před svou smrtí, druhou listinu,ve které svůj předchozí dar území pro zbraslavský klášter upravil a rozšířil.Mimo jiné mu odebral území v okolí Vysokého Mýta a přidal celé Lanškrounsko (Lanškrounskou kotlinu).V této listině se také objevuje první písemná zmínka o vsi Třešňovec,která se zde uvádí jako Johnsdorf.
Později,roku 1332,zbraslavský opat vydal zvláštní listinu pro obnovenou lanškrounskou rychtu.Tu prodal Tyčkovi ze Žamberka., který měl mimo jiné také dostávat třetinu z pokut vybraných ve vsi Třešňovec.Celé okolní území patřící zbraslavskému klášteru (lanšperské panství) značně trpělo nájezdy majitelů sousedních panství.Proto klášter přivítal možnost, tyto své majetky směnit s nedlouho předtím,roku 1344 založeným litomyšlským biskupstvím.K této směně došlo v roce 1358. Zbraslavský klášter přenechal litomyšlskému biskupství zdejší majetky ( lanšperské panství včetně okolí Lanškrouna).Biskupové v Litomyšli za to přenechali zbraslavskému klášteru své majetky nedaleko Prahy.Tak se ves Třešňovec stává biskupským majetkem.Jeden z jejich pozdějších biskupů – třešňovský rodák Petr Jelito (Wurst) založil roku 1371 v Lanškrouně augustiniánský klášter. Rodiště tohoto biskupa se mělo nacházet v dnešním Dolním Třešňovci v prostoru zemědělské školy.Z biskupského majetku lanškrounskému klášteru mimo jiné přenechal také „popluží u Třešňovce“(poplužní dvůr ke kterému náležely ještě selské grunty).Snad se jednalo o místo,kde se narodil.Ostatní část stále ještě nerozdělené vsi zůstávala součástí majetku biskupství (lanšperského panství).Za husitských válek roku 1421 přitáhl Jan Žižka se svým vojskem k Litomyšli, kterou dobyl a sídlo biskupů vyplenil.Zda se nějaký oddíl husitů dostal také do Lanškrouna nevíme.
Jisté je, že lanškrounští augustiniáni uprchli do Prostějova a pak dál do Olomouce, kde se usadili.Lanškrounský klášter pak zřejmě místní obyvatelé a příznivci husitů z okolí vydrancovali a zničili.Později celé někdejší lanšperské panství včetně Lanškrouna a také vsi Třešňovce vlastnili různí husitští hejtmané sídlící na Lanšperku.Po uklidnění situace dostal okolí Lanškrouna v roce 1434 do zástavy od krále Zikmunda husitský hejtman Vilém Kostka z Postupic,kterého později vystřídal jeho syn Zdeněk Kostka z Postupic.Ten také roku 1451 získal i druhou, lanšperskou část, někdejšího biskupského panství. Někdy v této době také došlo k rozdělení vsi Třešňovec na dvě samostatné části – na Dolní Třešňovec a Horní Třešňovec.Zároveň z této doby je také doloženo poprvé i české pojmenování obou vsí. Za Kostků z Postupic dosáhlo okolí Lanškrouna a celé panství značného rozkvětu. Český živel byl na celém panství značně posílen a také jeho správa byla česká. Kolem roku 1498, začal Bohuš Kostka v Lanškrouně budovat z augustiniánského kláštera zámek. Roku 1505 zemřel a panství včetně vsi Horního Třešňovce zdědily jeho dcery Anna a Markéta. Poručnictví nad nimi získal Vilém z Pernštejna.Obě sestry pak provdal za své syny Jana a Vojtěcha.Získal tak pro svůj rod rozsáhlé majetky, ke kterým vedle Lanšperka patřila také Litomyšl.Lanšperské panství včetně Lanškrouna a jeho okolí nakonec vlastnil Vojtěch z Pernštejna, manžel Markéty Kostkové z Postupic. Ten také v roce 1509 vydal hornotřešňovskému rychtáři Petru Istrycharovi níže uvedenou listinu, kterou upravil jeho práva a povinnosti:
„Vojtěch z Pernštejna a na Helfenštejně známo činím tímto listem,všem vůbec, kdež čten nebo čtoucí slyšán bude, že jakož jest mi Petr Istrychar rychtář v Horním Třešňovci platil čtrnácte gr(grošů) bílých a plece jednu v rok, a též vola ustavičně měl chovati, mně i budoucím mým. A za tu svrchu psanou povinnost, kterouž mně na věčné časy povinován byl platiti a činiti, postoupil jest mi lidí svých, kteréž k té rychtě s platem s robotami k ní příslušející. Kdež pak týž rychtář svrchu psaný již více nebude povinován mně ani budoucím mým těch čtrnácte grošů bílých platiti, ani plece, ani vola, ani chrta chovati, on ani budoucí jeho na věčné časy. Ani jakých robot než rychtářství spravovati. K té rychtě přináležející šenk bude moci vésti k svému požitku, beze vší překážky tak jako jiný rychtáři a zvláště v Dolním Třešňovci, aby žádnej nešenkoval, než s povolením mým, a neb budoucích mých.Vo masopustě a neb svadbě aby vyšenkoval sud. Také k té rychtě má čtyry pruty svobodné, kteréž já ani páni jiní dědici zboží Lanškronské(ho), žádnými robotami, ani kterými poplatky naň šahati nemají. Než on té rychty se vším tím, jakož se svrchu píše užívati má, k jmění držení a činiti s ní jako svou vlastní, jakož se jemu zda a budoucím jeho.
Také nemá víc platiti těch devět peněz bílých, kteréž k obci platil. Prve on ani budoucí jeho na věčné časy a z Třešňovce nemají více naň sahati o ten plat, ani jeho věčně napomínati.Také zbroj tuto vésti má přední kus, meč, kuši a což k tomu přísluší. A když by jaká vojna byla, tehdy Petr soused ze čtyř prutův platiti má jako i jiný soused. Tomu pak na potvrzení a širší stálost já svrchu psaný Vojtěch z Pernštejna ect. vlastní pečeť dal sem přivěsiti k tomuto listu. Jenž jest dán a psán na Landškroně.
Léta syna Božího patnáctistého devátého na den sv. Jana stětí (29.8.1509)“.
Jak z výše uvedeného textu vyplývá, rychtář udělal dobrý „obchod“.Byly mu odpuštěny všechny poplatky a povinnosti a dostal řadu dalších úlev. Stal se tak téměř svobodným člověkem.
Z Pernštejnů nikdo na Lanšperku ani v Lanškrouně nebydlel, ale občas sem zajížděl. O zdejší panství se starali úředníci sídlící zřejmně na lanšperském hradu a také v Lanškrouně v někdejším klášteře, který byl již za Kostků přestavován na zámek. Když Vojtěch v roce 1534 zemřel, lanšperské panství i s Lanškrounem a okolím od něho převzal bratr Jan řečený Bohatý (manžel Anny Kostkové z Postupic).Ten lanškrounskou část panství včetně několika okolních vesnic,mezi nimiž se uvádí také Horní Třešňovec, smlouvou uzavřenou 1.8.1541 s Václavem z Boskovic zastavil tomuto šlechtici na 8 let s roční výpovědí za částku 7500 kop grošů. Zástavní smlouva pak byla po řadě složitých jednání na jaře roku 1553 obnovena. Vyplacena byla až v roce 1561 a v roce 1564 spojena s druhou lanšperskou částí, která byla vykoupena od Bohdaneckých z Hodkova.Z té doby se dochovala velice významná a cenná kniha nazvaná „Registra,v níž se zapisuje prodej gruntův všeljakých na panství landškrounském i také landšperském,též i rukojemství“. Velká část této knihy se týká zejména prodeje gruntů. Vedle budov a pozemeků bylo prodáváno i hospodářské zvířectvo, nářadí a obilí. Najdeme v ní i první zmínky o jednotlivých obyvatelích Horního Třešňovce, jak ukazuje následující zápis obsažený ve zmíněné knize:
„Léta 1543 v úterý na den sv. Filipa a Jakuba (1.5.1543) prodán jest statek sirotkův neboštíka Jiříka Mlynáře Adamovi jednomu z těch sirotků za 112 kop grošů. Zavdal jemu o sv. Duše 8 kop gr. Placení o sv.Václavě 1544 po 4 kopách gr. až do zaplacení. Přidal jemu koní dví,krávy dvě, jalovice dví, jedno tele odstavený, tele u krávy, svině plemenná, dvě s prasátky, husí i s houserem plemenných tři, housat letošních polovici, slepic i s kohoutem půl kopy, vůz, plouh, brány, hak, vidlí k senu, vidlí k hnoji, dvě sekery – kladní a široká a voštěpačka, avšak kdyby bratří k letům přišli, vo ty sekery se snésti mají, dva klíny, pilu, dva kotly a řetěz k vozu.
V obilí přidává se žito všecko což kolivěk jeho jest, z toho má zase na sirotky vydati 8 korcův, pšenice přidává 5 korcův, ječmen všecek, voves všecek, semence konopného věrtel, lněného 5 korcův, včely šestery. Stalo se léta a dne svrch psaného“.
Někdy se také u gruntu uváděla i zbroj. Sloužila v neklidných dobách nebo za válek. Každý hospodář musel na rozkaz majitele panství vytáhnout do boje.
Jak Pernštejnové, ale i zástavní držitelé Lanškrounska měli v první řadě zájem, aby poddaní řádně hospodařili, neutíkali z gruntů, včas platili příslušné poplatky a odváděli naturální dávky.
Za menší provinění byli trestáni „dáním na rukojmně“.To znamenalo, že při probíhajícím jednání o způsobeném přestupku se museli někteří ze sousedů za provinilce pod pokutou zaručit, že již se ničeho nedopustí. Jestliže se jednalo o závažnější přestupek, byl provinilec „dán do kabátu“ (zavřen do vězení). Byl to zvláštní sklípek, ve kterém se provinilec nemohl téměř pohybovat.Toto vězení se nacházelo na Lanšperku, ale lze se domnívat, že bylo i v Lanškrouně.Někdy se stávalo, že provinilci bylo uloženo svůj grunt prodat a opustit rodnou ves. Hlavně tehdy, když se takto potrestaný provinilec bouřil proti vrchnosti nebo napadal vrchnostenské úředníky. Potrestán byl i poddaný, který se chtěl svých povinností zbavit odchodem na vojnu, nebo řádně nehospodařil.Trestáni byli i různí výtržníci a rváči, jak ukazuje další záznam z výše zmíněné knihy o události, která se stala v Horním Třešňovci:
„Martina rychtáře bratr, jakž jest se Slézem Nyklova syna upral a jemu konvicí hlavu prorazil, jsouce oba trestáni a dán jest na rukojmně,aby se s ním křesťansky smířil a porovnal a aby jemu hojení zaplatil, a od toho nového léta nejpv příštího na zámku v Lanškrouně do roka aby hlásným byl. Slíbili tito zejména všemu tomu za dosti učiniti pod základem propadnutí 15 kop gr. Fousek z Landškrouna, Vondra Sladovník. Stalo léta a dne svrchu psaného – 1542“.
Když Pernštejnové převzali v roce 1561 ze zástavního držení lanškrounskou část panství, neměli přehled o tom, kolik jim bude panství vynášet. Proto si roku 1568 nechali sepsat tak zvaný „urbář“ což je soupis povinností a dávek poddaných a také všech příjmů z panství. Z toho soupisu se dovídáme co všechno museli poddaní z Horního Třešňovce vrchnosti odvádět.Byly to jednak peněžní poplatky a také naturální dávky. Peněžní „úrok“ se platil ve dvou termínech a to o sv. Jiří a o sv. Havlu. Mimo to se z každého gruntu platily tak zvané „kravní peníze“. Naturální dávky se odváděly také dvakrát ročně. O sv.Jiří z každého gruntu dvě vejce a o sv. Havle z každého gruntu půlka slepice. Sedláci, kteří drželi ještě tak zvané „kopaniny“, platili z nich zvlášť další „kravní peníze“ a jako naturální dávku odváděli oves.
Takto na Lanškrounsku a celém tehdejším panství Pernštejnové hospodařili až do roku 1588, kdy celé panství i s Lanškrounem a Horním Třešňovcem prodali Adamu Hrzánovi z Harasova.Tímto prodejem nastala pro zdejší poddané doba velkých útisků. Nový majitel se zaměřil hlavně na režijní způsob hospodaření. V okolí Lanškrouna stavěl nové rybníky a v řadě vsí budoval nové dvory. Na vše zabíral poddanskou půdu. Mimo to skupoval poddanské mlýny a stavěl nové. Vůbec došlo k utužení poddanských poměrů a zvýšení roboty. Postižen byl jak Lanškroun, Ústí n.Orlicí a také vesnice, kde byly budovány panské hospodářské podniky. Poddaní se proti této zvůli bouřili a stěžovali si na Hrzána dokonce až u císaře Rudolfa II..Ale spor stejně prohráli. Hrzán si své poddané na panství držel jak jen mohl. Bez jeho povolení se nesměli nikam stěhovat. Panství mohli opustit jen na základě tak zvaného „zhostného listu“. Takovéto povolení k přestěhování na panství olomouckého biskupa dostal i jeden hornotřešňovecký poddaný, jak nám dokládá následující zápis dochovaný v starých archivních dokumentech.
„Urozenému panu Hanuši Pavlovskému z Pavlovic a na Mírově, pánu a příteli mému milému.
Službu svou vzkazuji urozený pane a příteli můj milý. Zdraví a jiného všeho dobrého, toho Vám od Pána Boha všemohoucího vynšujíc přeji.
Na žádost a připsání Vaše tak činím a Michala Švenka ze vsi Horního Třešňovce poddaného mého z poddanosti i ze vší spravedlnosti (ač máli jakou) na gruntech mých, na grunty Jeho milosti knížete (olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského z Pavlovic), pána vašeho, tímto listem zhostným propouštím. A sem k Vám v naději, že mi toho touž měrou podobně podle vzkazování Vašeho odměniti nepominete. S tím milost Pána Boha všemohoucího radž bejti s vámi všemi.
Dáno na Landškroně r. 1590“. Někteří poddaní však nečekali, až je pán milostivě propustí a z panství utíkali při každé příležitosti. Na panství nebo ve městech, kde se usadili byli rádi, že získali novou pracovní sílu. Když Adam Hrzán roku 1619 zemřel, panství zdědili jeho synové.Ti však zde dlouho nevládli. Roku 1622 celé lanšperské panství včetně Lanškrouna a Horního Třešňovce prodali, snad také z obavy z následků, které je mohli postihnou za účast na stavovském povstání proti císaři Karlu z Lichtenštejna,královskému místodržícímu a předsedovi konfiskační komise. Šlechtický rod Lichtenštejnů pak panství a všechny vesnice vlastnil až do roku 1848.
K výměně majitelů došlo v období „třicetileté války“.Začala v roce 1618 „pražskou defenestrací“ a skončila v roce 1648 uzavřením „vestfálského míru“. Celá země byla drancována armádami obou stran. Na Lanškrounsku trpělo hlavně samotné město a vesnice v okolí. Po porážce stavovského povstání nastala doba tvrdé rekatolizace. Dle nařízení nového majitele z roku 1633 se všichni poddaní jiného vyznání museli přihlásit ke katolické víře. Ti, kteří se nechtěli podřídit tomuto nařízení, se museli vystěhovat a opustit zemi, která byla jejich domovem. Zajímavým dokumentem z tohoto období je tak zvaný „Soupis poddaných podle víry z roku 1651“. Na jeho základě se zjišťovalo kolik je ještě v zemi nekatolíků a kolik jich je možné získat na katolickou víru a kolik jich je stále „zatvrzelých“. Mimo jiné tento velice cenný historický pramen nám poskytuje přehled o stavu a složení obyvatelstva, jejich zaměstnání a stáří v jednotlivých městech a vesnicích v Čechách. Evidovány nebyly jen děti do 10 let. V Horním Třešňovci je zaznamenáno celkem 156 osob. Připočítáme – li i děti do 10 let, lze se domnívat, že ves měla v té době asi 180 – 200 obyvatel. Podle tohoto soupisu na jednotlivých gruntech vedle hospodáře a jeho rodiny bydlel jeden či více podruhů s rodinou, často tam byla zaměstnána také „děvka“ (děvečka) a pacholek. Někdy i „pastvice“ a „pohonič“. Při dělení podle zaměstnání zjistíme, že zde byli samí sedláci, polosedláci, chalupníci a zahradníci (držitelé malého hospodářství).Vesnice byla jen zemědělská, hospodářsky závislá na nedalekém Lanškrouně.
Do hospodářství na jednotlivých gruntech nám dává nahlédnout „Berní rula“ z roku 1654. Jedná se o soupis poddanské půdy, aby jim mohly být vyměřeny zemské daně. Je to v podstatě soupis poddanské půdy a přehled o tom kolik se této půdy obdělává (kolik se osévá na ozimu, kolik na jaři) a také o množství chovaného hospodářského zvířectva. Podle tohoto soupisu bylo tehdy v Horním Třeňovci 38 osedlých (gruntů),ze kterých měla být placena daň. Půdy mělo být 1182 strychů. Z toho se na jaře osívalo 260 strychů a ozimu 297 stichů. Z hospodářského zvířectva zde bylo chováno 66 koní, 173 krav,167 jalovic,116 ovcí a 17 sviní (vepřů). Později, v roce 1672, byla prováděna revize tohoto soupisu. Počet usedlostí se v Horním Třešňovci celkem nezměnil. Je zde evidováno 30 statků a 7 chalup. Polí o něco méně než v roce 1654, jen 1163 strychů. Z nich se na ozimu osévalo také méně,jen 136 Ľ strychu a jaři jen 155 strychů. Mimo to zde bylo také 133 ˝ strychu „ouhoru“, lada obsahovala 50 Ľ strychu a pastvisek bylo 675 strychů. Koní bylo v té době chováno 37 kusů, krav 33, pronajatých krav bylo 76, jalovic se chovalo 18 a ovcí 83. V celé obci se také sklízelo 26 ˝ vozu sena. O Horním Třešňovci se zde dále uvádí, že: „Vesnice tato nedaleko od města Landškrouna (však k vrchům ležící) pro neúrodu a neužitečnost jako i nemožnost, přes polovici rolí svých zarostlý nechávají, ostatní pak, která vzdělávají pro mokrost a kyselost víceji trav, než obilí, sena vydávají. Louky mírné, kterýchžto však namále. Stavení dílem prostřední, dílem sešlé a spráchnivělé“.
Strych, korec =
1. stará dutá míra 0,936 hl
2. stará plošná míra 2877 m2 = 0,2877 ha = polovina jitra
krejcar =
1. šedesátina zlatníku, stříbrné mince zavedené v Čechách r. 1561; později setina zlatky (v Rak.- Uh. Po zavedení korunové měny v r. 1892 měla zlatka 2 koruny)
2. groš – obecně malý peníz nebo malá peněžitá částka vůbec
groš =
1. ve středověku jednotka stříbrné měny, u nás od doby Václava II.(+1305
2. od 17. do 19. stol. Drobná mince v hodnotě tří krejcarů (= čtyř grešlí)
3. nejmenší mince dnešní polské a rakouské měny
4. peníz vůbec, zvl. Malý krejcar, halíř
5. věc připomínající minci (též grošák)
Jak je vidět, došlo za třicetileté války v Horním Třešňovci k určité stabilizaci obyvatel.Stav jednotlivých hospodářství však nebyl dobrý. V té době došlo na Lanškrounsku také k značné germanizaci.Ta byla prováděna tak, že správa panství začala úřadovat jen německy. Mimo to také tak, že na opuštěné grunty ve vesnicích s českým nebo smíšeným obyvatelstvem byli dosazováni nový hospodáři z vesnic s německým obyvatelstvem.Tomuto tlaku podlehl i Horní Třešňovec. Zůstal však obcí se smíšeným českým i německým etnikem. V čele obce v té době byl rychtář, kterého většinou jmenovala vrchnost. Na Lanškrounsku byl tento úřad dědičný. Rychtářem ve vsi, tedy i v Horním Třešňovci, byl vždy ten, kdo vlastnil tak zvanou „dědičnou rychtu“. Jeho odznakem byla jednak obecní pečeť a také právo. Podoba původní hornotřešňovské pečeti je poprvé doložena v roce 1726. Obsahuje v horní části německý nápis s názvem vsi a pod ním tři hvězdičky. Další pečeť pochází z přelomu 18 a 19.století. Obsahuje uprostřed srdce, ze kterého vyrůstají stonky s růžovými květy. Na začátku 19. století byla užívána třetí pečeť obsahující v horní části název obce a v dolní ozdobné zakulacené čáry. K rychtě, která byla největším stavením ve vsi, často patřila krčma a někdy také krám. Rychtářské úřady zanikly v roce 1849, kdy je nahradili volení obecní představení a obecní zastupitelé.
Začátkem 18.století je Lanškrounsko na úrovni rozvinutého feudálního hospodářství. Velká část naturálních dávek již byla přeměněna na peněžitý plat a práce na panských dvorech byla zajišťována převážně robotou poddaných. Dobrý přehled o situaci Horním Třešňovci v té době nám dává tak zvaný Tereziánský katastr. Ve vsi v té době bylo 54 hospodářů – 23 mělo půdu do 1 strychu rozlohy, 12 v rozsahu od 5 až do 15 strychů a 18 v rozsahu od 15 do 30 strychů. Jeden hospodář (rychtář) měl pozemky v rozsahu více jak 30 strychů. V Horním Třešňovci převažovala hospodářství s větší rozlohou půdy. Dále bylo v obci 20 domků, ke kterým nepatřila žádná půda.Celkem měli poddaní 577 strychů polí, 504 strychů lad, pastvin bylo 212 strychů. Luk bylo 81 strychů. Lesy patřili jen vrchnosti, poddaní žádné nevlastnili.Pozemky byly zařazeny do 6 bonitní třídy, což znamenalo, že sklizeň činila jen třiapůlnásobek toho co bylo zaseto.Většina obyvatel se věnovala zemědělství a nádenické práci. Byl zde 1 krejčí a 1 obchodník s přízí. Komisaři, kteří shromažďovali podklady pro tento katastr, zjistili že v horských vesnicích na Lanškrounsku panuje velká bída. Mnohá pole bylo možné obdělávat jen motykou, hnůj se na výše položená místa vynášel v putnách nebo vyvážel na trakařích. Stejným způsobem se z těchto horských polí svážela úroda. Půda byla neúrodná i v nižších polohách. Obyvatelstvo se z nouze živilo předením lnu. Předivo pak prodávali rychtářům a faktorům a ti ho dodávali moravským a slezským obchodníkům. Plátno vyrobené mimo domácí potřebu se prodávalo na okolních výročních trzích, zejména v Lanškrouně. Hornotřešňovské sužovala neúroda a bída, ale i robota. 26 hospodářů muselo robotovat s dvouspřežním potahem 3 dny v týdnu, další dva 1 ˝ dne v týdnu s jednospřežním potahem a dalších 38 hospodářů muselo vykonávat tak zvanou pěší robotu jeden den v týdnu.
Roku 1783 byla v Horním Třešňovci zřízena škola. Jedním z prvních učitelů zde byl Josef Scharr, který do Horního Třešňovce přišel jako uprchlý rekrut z pruského Slezska z obce Albendorf. Učil ve vsi nepřetržitě 46 let,od roku 1784 až do roku 1830. Později, roku 1877, byla postavena nová školní budova.Tu podporoval zejména německý spolek Schulverein.Také české děti zde od roku 1919 měly svou českou menšinovou školu.Tu podporovala Česká matice školská a Národní jednota Severočeská. Na konci 18. století zde již stála také malá dřevěná kaplička se zvonkem ( u čp 44). Byla zasvěcena Blahoslavené Panně Marii. Další zajímavou historickou budovou je hostinec čp.60. Prý zde byla původní hornotřešňovská rychta. Mimo to jsou dnes v obci i další významné památkově chráněné budovy ( čp.102 a 105 se zachovalými sýpkami a hasičské muzeum čp.91).
Roku 1789 v Horním Třešňovci stálo již 127 domů. Z toho kolem roku 1787 jich bylo postaveno 14. Většinou ze dřeva. Byl to nejlacinější stavební materiál, kterého také bylo dostatek.V letech 1796 – 1797 bylo postaveno dalších 7 domů. Jednotlivých stavení i obyvatel ve vsi přibývalo, i když se 8 rodin v roce 1788 odstěhovalo do Laudona (dnes Mezilesí), kde byl v té době rozparcelován panský dvůr.
Vesnice se rozrůstala a v roce 1837 již stojí 177 domů s 1054 obyvateli ( asi 6 osob v jednom domě). Kolem roku 1830, při rozsáhlé morové epidemii, byla ve vsi vybudována „nemocnice“,kde byli postižení touto nemocí opatrováni.Ve vesnici byl nejrozšířenějším zdravotníkem ranhojič a „porodní bába“. I lékař byl v té době pro hornotřešňovské dostupný v nedalekém Lanškrouně.
Blízkost Lanškrouna způsobila, že se ve vsi v té době téměř nerozvinula řemeslná výroba. Pokud obyvatelé potřebovali nějaký řemeslnický výrobek, snadno jej získali buď na trhu v Lanškrouně nebo u tamějších řemeslníků. Obyvatelstvo se v té době stále živilo zemědělstvím a nádenickou prací a zásobovalo potravinami spolu s ostatními okolními vesnicemi celý Lanškroun.
Od konce 18.století, byl také již možný volnější pohyb osob. Přesto bylo potřeba při stěhování z jednoho panství nebo města na druhé žádat o „propuštění z jurisdikce“. Nejvíce lidí z Lanškrounska odcházelo na sousední panství, hlavně na Moravu a také do Uher (na Slovensko). Do vnitřních Čech v té době lidé odcházejí méně často. Osoby, které se toulaly krajem bez povolení, byly často zadrženy a poslány domů na své panství či do svého města „šupem“ neboli postrkem.To se bohužel často stávalo lidem, kteří doma nemohli najít obživu a proto po okolí žebrali. Příčinou k odeslání domů mohlo být i opilství, rvačky a u žen také „špatný život“.Tak například byl z panství Biskupice na Moravě domů do Horního Třešňovce odeslán pro žebrotu Vincenc Müller, a Jan Steiner ze Svitav pro krádež. Z venkovského obyvatelstva mohl dosáhnou významného postavení jen člověk, který byl nadaný a když ho rodiče či příbuzní mohli podporovat na školách. Tak se syn hornotřešňovského rychtáře Franc Schwab roku 1802 stal prvním zkoušeným radou neboli syndikusem (úředníkem) v Lanškrouně.V této funkci zde působil až do roku 1835.
Revoluce v roce 1848 přinesla zánik poddanství a patrimoniální (vrchnostenské) správy. Přinesla také zánik feudalismu. Na vesnicích končí vláda rychtářů a na jejich místa jsou do čela obecních správ voleni obecní představení s obecním výborem. Zánikem lanškrounského panství nastávají pro celém okolí města nové časy. Místo vrchnostenského úřadu vzniká v Lanškrouně nový státní úřad „Okresní hejtmanství“, kterému byly podřízeny všechny vesnice na Lanškrounsku, včetně Horního Třešňovce. V té době (roku 1854) zde stálo 208 domů s 1155 obyvateli.Z toho bylo 75 osob evangelického náboženství, kteří žili zejména v částech „Sebranice a Matějkov“ nedaleko obce Nepomuky, ke které byly v roce 1949 tyto části Horního Třešňovce připojeny. Místní školu v té době (v polovině 19.století) navštěvovalo 140 žáků. Po roce 1850 se několik rodin přidalo k nepomuckým a hornočermenským obyvatelům na cestu do Ameriky, kde chtěli najít nový svobodnější domov a také lepší živobytí.
Obyvatelstvo se od poloviny 19.století stalo osobně svobodné. Jejich bídu to však nezmírnilo. Řada lidí se po roce 1850 živila obchodem, nebo prodávali přebytky ze svých hospodářství (obilí, brambory ale i koně).Tak například Pavel Šilar z čp.54 prodal roku 1854 koně za 125 zlatých Josefu Langrovi do Dolní Dobrouče. Mimo to se obchodovalo s přízí a také s kořením. Někteří hospodáři si pronajímali pole a to buď od obce nebo od toho, kdo na části svých pozemků nehospodařil nebo jich měl větší množství. A to vždy na šest po sobě následujících let. Z Horního Třešňovce také pocházel jeden z prvních zájemců o protipožární pojištění. Byl jím Jan Tomeš z čp.7.
Prohraná prusko-rakouská válka v roce 1866 přinesla mnohé utrpení a bídu. I obec Horní Třešňovec musela na ubytování a obživu, jak rakouského tak i pruského, vojska vydat 5000 zlatých. V obci bylo v té době 204 domů s 1225 obyvateli. V té době byla obec za úplatu zbavena povinnosti bezplatného dovozu 5 sáhů dřeva ročně na lanškrounské děkanství a Johan Janisch z čp 71 byl za úplatu zbaven povinnosti poskytovat zaopatření nemocným arestantům a osobám postrkem jdoucím. V roce 1869 se ze shromážděných darů začal stavět nynější kostel zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie. V roce 1893 byl založen zdejší hřbitov. Počet obyvatel v té době ještě stoupal, i když řada lidí odcházela za prací do míst se vznikajícím průmyslem (Vídeň, Hamburk a další místa v Prusku). Po založení tabákové továrny v Lanškrouně začali zde pracovat i nemajetní obyvatelé Horního Třešňovce. V roce 1894 to bylo 171 osob
Počet obyvatel v druhé polovině 19.století nám ukazuje níže uvedený přehled
1869 = 1048 obyvatel, 199 domů
1880 = 1108 obyvatel, 206 domů
1890 = 1125 obyvatel, 199 domů
1900 = 1084 obyvatel, 201 domů
1910 = 1063 obyvatel, 210 domů
1921 = 1057 obyvatel, 215 domů
Úbytek obyvatel po roce 1890 byl zapříčiněn zejména velkou migrací za prací do měst nejen v Čechách a na Moravě, ale i v celém tehdejším Rakousku – Uhersku a Německu.
V letech 1890 – 1930 tento úbytek činil v Horním Třešňovci téměř 145 osob což bylo téměř 13 % veškerého obyvatelstva. Hornotřešňovská obec tehdy měla rozlohu 11 km2 a skládala se z několika částí. V roce 1900 se jako část obce uvádí místo zvané Neunoth (Nouze) se dvěma domy. V roce 1910 se jako části obce uvádí Nouze, Matějkov a Sebranice. Ty byly později připojeny k Nepomukám.
Zdárný vývoj obce v prvním desetiletí 20. století ukončila první světová válka. Přinesla utrpení a strádání nejen vojákům na frontě ale i obyvatelstvu v zázemí. Většina mužů musela narukovat a tak vedení hospodářství se často ujaly ženy. Strádání a nedostatek zvyšovaly také stálé rekvizice hospodářských výrobků. Upisování válečných půjček a sledování zásob obilí a dalších zemědělských plodin špatnou situaci jen zvyšovalo. Ukončení války v roce 1918 přineslo konec tohoto utrpení. V mnohých rodinách přesto zavládl smutek. Zmizela poslední naděje že se vrátí muž, syn, otec či bratr. Obyvatelé Horního Třešňovce začali žít obvyklým způsobem, jako v mnohé jiné venkovské obci na Lanškrounsku. Hodně se ale také změnilo. Nový československý stát přinesl národní svobodu ale i mnoho problémů. Mimo jiné i národnostních. Německé etnikum (obyvatelstvo hovořící německým jazykem) se s novou Československou republikou nemohlo dlouho smířit. Stále se těšilo, že bude spojeno s územím, kde žila převaha německého obyvatelstva. To ovšem nešlo, neboť hranice nového československého státu byly tvořeny hranicemi původního Českého království. Tyto hranice nebylo možné porušit. Složité národnostní poměry v celém okrajovém území Čech a Moravy a také i na Lanškrounsku včetně Horního Třešňovce vyvrcholily v září a říjnu 1938.